Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zpět do mzdové účtárny a o povýšení do čtvrtého patra

1. 12. 2013

I když to tak z minulých textů mohlo vypadat, řízení tramvaje nebylo mým hlavním zaměstnáním.  Tím byla práce ve mzdové účtárně, jež mne ale vůbec nebavila. Ale alespoň prostředí mělo být veselé - vedoucí ekonomického úseku Josef Blucha mi řekl, že tam veselo je – například když on zvedne telefon a ohlásí se svým příjmením Blucha, tak druhá strana „vtipně“ reaguje slovy „naser si do ucha“.   

Ve mzdové účtárně mi ale nikdo nic nevysvětlil, a když jsem se toho dožadoval,  řekla mi paní Zet  „Tak pojď“, a v pěti minutách provedla instruktáž od výpočtu mezd až po proplácení nemocenské. Samozřejmě – z tohoto vysvětlení by nebyl moudrý ani Roman Šula, a to už je vážné obvinění. Takže jsem byl na tom zase tak jak předtím. Zmíněná kolegyně paní Zet, která se ještě i nyní objeví občas jako důchodkyně na vrátnici, se velmi divila, když jsem jí před časem řekl, jak na mzdovou účtárnu i na ni konkrétně vzpomínám.  Je třeba ale dodat, že jsem byl mladý a netrpělivý, co na srdci, to na jazyku a kolegyním jsem zřejmě připadal hodně ambiciózní, a tak mi to daly pocítit. Určitě jsem se mohl chovat jinak.  A také s tou upřímností jsem to neměl přehánět. Například  - v té době moje maminka dostala na zhubnutí lék fenmetrazin.  Řekla mi, že má po něm plno elánu, a tak jsem si od ní jednu tabletu vyžádal a šel skládat uhlí. Čtyřicet metráků jsem složil ajncvaj – a v práci jsem se s tím pochlubil. To jsem neměl dělat. Na druhý den jsem byl volán k ekonomickému náměstkovi Jaroslavu Urbaňákovi, který mi řekl, že dostal informaci, že jsem „na prášcích“ a že budu muset jít znovu k závodnímu lékaři, aby se prokázalo, že nejsem závislák. Nakonec mne k lékaři neposlal, když jsem mu vše vysvětlil, a já jsem si uvědomil, že si před svými kolegyněmi budu muset dávat pozor na pusu. 

Jak už to v životě bývá – náhoda hraje velkou roli a občas se přihodí i kouzlo nechtěného. Když jsme ve mzdové účtárně takzvaně „mincovali“ mzdy, tak jsem u toho podotknul, že kdybych mohl, tak bych ty koruny, tříkoruny a pětikoruny při výpočtech mzdy zrušil. Nespletl jsem se – tenkrát neexistovaly dvoukoruny, nýbrž papírové tří a pětikorunové takzvané „státovky“. Mé milé kolegyně poslaly do světa informaci, že velkopansky rozhlašuji, že až budu v DPMO něco znamenat, tak to všechno zruším. Je rozdíl mezi postesknutím si při nudné práci, že bych rád něco změnil, kdybych mohl, a velkohubým „až tu budu něco znamenat, tak to zruším“. Mé milé kolegyně raději pustily do oběhu tu druhou variantu……

A teď to kouzlo nechtěného. Hodně později přišel již jiný ekonomický náměstek Jan Riedich s tím, že ve Vítkovicích se mzdy sáčkují pouze do desetikorun a drobné se převádějí do dalšího měsíce, a tak pořád dokola. Mne to nadchlo. V té době jsem pracoval na Plánovacím oddělení, pod které spadala pokladna, a tedy i sáčkování mezd. Zjistil jsem, jak na to, ekonomický náměstek Jan Riedich změnu schválil – a mzdová účtárna se musela, vyloženě zuříc, podrobit. Jejich argumentem bylo, že jsem sobě práci ulehčil a "přetíženým" mzdovačkám přidal. Ano, mzdová účtárna musela nevyplacené drobné sledovat, muselo se o nich účtovat a převádět do dalšího měsíce. Na druhé straně se ulehčila práce nejen mi a mým kolegům „z plánovacího“, ale cirka dalším třiceti lidem, kteří mzdy sáčkovali a vypláceli. Tedy nejen nám na ředitelství, ale hlavně lidem z provozoven, kteří sáčkovali jednotlivé mzdy pro pracovníky svých útvarů a pak museli tahat těžké kufry s mincemi z ředitelství na provozovny (v té době již drobné papírové státovky vzaly za své a byly nahrazeny mincemi).  To však mzdovačky vidět nechtěly a dlouho se mnou poté nemluvily.

A pak to přišlo – přeložili mne do účtárny zásob a základních prostředků. Bylo to povýšení – jednak v hierarchii účtáren stála účtárna zásob a základních prostředků výše než účtárna mzdová, jednak jsem se z prvního poschodí dostal do patra čtvrtého. Ze začátku jsem se tam cítil jako v ráji, ordinérní prostředí mzdové účtárny nahradilo prostředí lepší úrovně. Zde už nebyly krasopisně píšící bývalé průvodčí a ani primitivní pomlouvání nebylo na denním pořádku. Později jsem zjistil, že ono to tam také je, jenže v "sofistikované" podobě. Zaznamenal jsem tam ale něco, co ve mzdovce nebylo - kolegyně chodily ráno do práce s vlasy splihlými a ne moc upravenými. Pak asi  dvacet minut nebyly k nalezení a poté se jedna po druhé postupně nořily s čerstvým účesem typu „šopa“ na hlavě.  Účetní paní Pé totiž uměla perfektně tupírovat.  K tomu sloužila koupelna, kde byla židle i kadeřnické potřeby. Zázračná přeměna šedých myšek v krasavice měla proto zcela prozaické vysvětlení.

Co bylo v účtárně zásob a základních prostředků stejné s účtárnou mzdovou, to byly časté oslavy. Co se pilo nejčastěji ve mzdové účtárně, to si už nepamatuji, v účtárně zásob a základních prostředků se pila vodka s džusem. Každou chvíli někdo „skočil“ do obchodu a už se pilo. Mělo to tam velkou výhodu - do účtárny zásob a základních prostředků nechodily „strany“, takže se mohlo v poledne skončit, sejít se v jedné kanceláři a „debatovat“.  Občas jsme vodku vystřídali sektem, jemuž jsme říkali šampaňské, protože na ně a na hovězí na divoko měla často chuť již zmíněná paní Pé, která byla v té době v jiném stavu. My ostatní jsme v jiném stavu nebyli, ale hovězím na divoko připraveném z konzervy jsme nepohrdli, šampaňským jakbysmet (závodní jídelna na ředitelství v té době ještě nebyla).

Jednoho nezapomenutelného odpoledne, naštěstí jsme ten den nepili, se za mnou zastavila moje sestra Jarmila, která zrovna začala pracovat v nemocnici jako zdravotní sestra a její pracovní vytížení se s tím naším nedalo srovnat.  Já jsem v té době sdílel kancelář se sympatickou paní Gé. Paní Gé se jmenovala Věra, byla hodná a milá, měla kyprou postavu, vyndaný žlučník a denně k snídani 15 deka salátu a ruské vejce. Pravidelně hledala v takzvaných regletách buď haléř nebo milion a v tuto dobu s ní nebyla řeč. Paní Gé jsem dokonce složil krátkou báseň, kterou jsem jí napsal na pohlednici při výletu do Prahy. Básnický skvost zněl takto:  „Při cestě do Prahy srdce se raduje, že naše Věruška sama úřaduje. Srdce se raduje, oči však zapláčí, když si jen vzpomenou na Věrku při sváči“.  

Paní Gé měla tři děti, které často kontrolovala telefonem. Jednoho nezapomenutelného dne jsem zaregistroval, jak paní Gé do telefonu rozhorleně říká:  „Dášenko, Mirku, už zase skáčete s deštníkem ze skříně? Jen počkejte, až přijdu domů, dostanete po pyščisku“.  Když jsem se druhého dne ptal, zda své slovo dodržela a děti skákající ze skříně používajíce místo padáku deštník ke zbrzdění skoku po „pyščisku“ dostaly, paní Gé mi řekla, že už po cestě do MarHor, kde bydlela, ji zlost přešla a vše skončilo, řečeno slovy dopravní policie řešící přestupek, jen domluvou.    

Ale zpět k návštěvě mé sestry u nás v kanceláři. Moje sestra a paní Gé se neznaly, a proto když jsem musel na chvíli odejít, zavládlo v kanceláři trapné ticho. Paní Gé se snažila, aby mlčení nebylo příliš dlouhé, a tak, spíš pro sebe, nahlas pronesla: „Co teď a co potom, ještě tady chvíli posedím a pak půjdu domů“. Co jsem si následně musel od sestry vyslechnout, to raději ani nechtějte slyšet - podstata spočívala v tom, že zdravotní sestry ve špitálech dřou a my chodíme do zaměstnání ne proto, abychom tam pracovali, nýbrž abychom tam poseděli a pak šli dom.  Ono úsloví se mi velmi zalíbilo a naučil jsem je i své současné kolegy – zkuste jim položit otázku „Co teď a co potom?“ a jistě uslyšíte odpověď „Ještě tady chvíli posedím a pak půjdu domů“, i když o pouhém posezení v současném kapitalistickém Dopravním podniku Ostrava už nemůže být ani řeči.

Příště

O prvomájovém průvodu a jak se mi podařilo vyzrát na povinnou účast v něm

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Úředník

(Marek Špiřík, 14. 3. 2016 17:50)

No nadarmo se neříká, že úředník lapí na židli.