Miroslav Švidrnoch

Tento blog píšu pro sebe jako vzpomínku na dětství, které jsem prožil na Lučině u Žermanické přehrady.  Zásluhu na tom má můj spolužák Petr Kalita, který se po letech ozval a se kterým si přes Viber mohu povídat nejen o dětství, ale také o současnosti - například o vysokém tlaku, hladině krevního cukru, bolesti v kolenou atd. atd. Ale zpět k dětství a k Lučině.  Když se postavila Žermanická  přehrada, vzniklo na Lučině takzvané sídliště -  byly postaveny stejné domy ve čtyřech řadách za sebou a také škola a samostatná mateřská škola, ve které dělala učitelku a ředitelku moje maminka. Tam jsem vyrůstal a chodil do tzv. národní školy (1. – 5. třída). Do 6. – 9. třídy jsem s ostatními spolužáky jezdil do Dolních Domaslavic, protože na Lučině byla jen národní škola. Všimněte si jazykové zajímavosti – nikdo z nás by neřekl, že bydlí v Lučině, nýbrž jen na Lučině. Nevím, zda to tam je zvykem dosud, ale v mém dětství to tak bylo. Domaslavičtí bydleli v Domaslavicích, Soběšovičtí v Soběšovicích, obyvatelé Dobré bydleli v Dobré, jen my jsme bydleli na Lučině, a ne v Lučině.

Dětství jsem měl hezké, a to i skrz přehrady, kam to bylo coby kamenem dohodil, ale také skrz možnost řádit v Kaciřoku, což byl takový malý lesík hned za naším sídlištěm, ale také ve větším lese, který byl jen o kousek dál, o možnosti skvělého zimního sáňkování s kopce přímo na zamrzlou přehradu nemluvě. A také se tam dalo „zhaňat“ na kole, jak po sídlišti, tak po okolí.

K hromadné dopravě jsem měl vztah už od dětství. Často jsem si hrál na autobusovou vlečku. To když na Lučinu přijel autobus, tak jsem se postavil za něj, chytil se spřáhla, kam se zasunovalo oje od vlečky, a jak se autobus rozjel, tak jsem utíkal za autobusem drže se toho spřáhla tak dlouho, dokud jsem stačil. Divná hra, ale mne to bavilo. Až jednou – nevím, jak se to mohlo stát, utíkal jsem za autobusem už velmi rychle a náhle jsem zjistil, že se spřáhla nemohu pustit. Ne, ruce jsem neměl nikde zaklíněny, držel jsem se spřáhla z vnější strany, prostě najednou to nešlo. Utíkat už jsem nestačil, tak jsem spadl na kolena, stále se drže toho spřáhla – a autobus mne vlekl, no, jako vlečku. Nakonec jsem se přece jen pustil, ale to jsem měl už nohy od kolen dolů do krve sedřené. Dodnes ty své nohy vidím. Musel jsem ihned na protitetanovou injekci. Jak dlouho se mi to hojilo, nevím. Co vím jistě, na vlečku jsem si už pak nikdy nehrál.

Do školy jsem to měl kousek. Ve škole jsem nebyl vůdčím typem -  byl jsem obtloustlý, brzy jsem začal nosit brýle, nebyl jsem nijak sportovně zdatný. Učil jsem se dobře, ale nijak výjimečně. Byl jsem takový jakýsi střed, kterého si třídní kolektiv nijak extra nevšímal. Z hlediska figury jsem „měl štěstí“, že ve třídě byl Ruda Peterek, který byl ještě o něco víc při sobě, a navíc nebyl ze sídliště, nýbrž z dědiny. A tak předmětem popichování a posměchu byl Ruda, a ne já. My ze sídliště jsme se považovali za něco víc než původní dědiňoři. A pokud si dobře pamatuji, Rudovi rodiče nevstoupili do JZD, a i to Rudu v našich dětských očích dehonestovalo. Možná ne ve všech.  Ale i v mých – přestože moji rodiče jako věřící měli s režimem velké problémy.  Velmi mne mrzí, že už se nestihnu Rudovi za to všechno omluvit, jak jsem zjistil, už tu není. 

K té dětské hlouposti ještě jedna příhoda. Chodil jsem do jisker, pak do Pionýra.  A naše vedoucí Marie Lakotová nám na jedné schůzce řekla, že máme zdravit Čest práci. Mi to přišlo zajímavé.  Když jsem jednou šel s maminkou přes lučinské náměstí, šla proti nám Marie Lakotová. Ale nejen ona, bylo tam hodně lidí. Když jsme se potkali, hrdě jsem pozdravil Marii Lakotovou tak, aby to všichni slyšeli, „Čest práci“. Chudák maminka, ta se styděla, ale v ten moment mi nic neřekla. Rodiče se mnou o politice nemluvili – možná měli obavy, abych ve škole něco neřekl, a pak by bylo zle.

I tak si maminka zkusila dost – jednou nacvičila s dětmi na Dětské radovánky taneček na písničku původem z Čech. V té písničce se zpívá:  „Pojď sem staroušku, natáhni nožku, dupnem si spolu po staročesku. A když si dupnem, něco si šeptnem, že už to není k vydržení“.  Moje maminka vůbec netušila, že  sloveso „dupnout si“ znamená „zatancovat si“ pouze v Čechách, ve Slezsku to má poněkud jiný význam. A tak se zejména chlapi chechtali, když z reproduktorů hřmějících z oken kulturního domu zněla na celé lučinské náměstí informace o tom, že si dědeček s babičkou dupnou.  Ale to není vše -  bylo to v období normalizace, a maminka pak byla vyzvána k podání vysvětlení na Veřejné bezpečnosti,  nikoliv co myslela tím dupnutím, nýbrž tím, „ že už to není k vydržení“. Zda se zatím neskrývá snaha o podvracení socialistického zřízení.

Na druhém stupni, tedy v Dolních Domaslavicích, jsme měli další spolužáky z okolních vesnic a já jsem byl opět takový jakýsi střed.  Se spolužáky jsem vycházel, a myslím, že i oni vycházeli se mnou, rád na ně vzpomínám.  Na učitele mám vzpomínky, které lze označit jako ambivalentní. Rád vzpomínám na učitele Pavlase, který nás učil tělocvik, a který přestože to byl mladý muž sportovního typu, měl pochopení i pro ty, komu přeskok přes kozu, výmyk na hrazdě nebo šplh na laně moc nešly. Nepříjemné to pro mne bylo v dílnách, kde jsem coby manuálně nezručný pod učitelem Pindurem dost trpěl, i když se z jeho strany nejednalo o šikanu. Jemu se zřejmě jen těžko chápalo, jak kluk může být tak nezručný. Když teď slyším, jak zase chtějí do škol vrátit „dílny a pozemky“, tak si říkám – nikdy! Ostatní učitelé byli, jak bych to jen řekl, takoví zcela normální. Jako špatného nebudu označovat ani učitele Jungu, který si na mne zasedl.  Maminka mi říkala, že on je katolík, a naši patřili k evangelíkům, že to je tím.  A pamatuji si jednu příhodu. Moje spolužačka Marie Gustyová byla z katolické rodiny a nevím, možná se mýlím, ale snad i zpívala v kostele, a tudíž byla velká oblíbenkyně učitele Jungy. Ale byla i moje kamarádka. Jednou, když mne učitel Junga při zkoušení zcela nepokrytě potápěl, Marie se přihlásila a řekla, že to není spravedlivé. Učitel Junga byl z toho celý pryč – jeho oblíbenkyně se nahlas zastala toho jím neoblíbeného kluka.  Já jsem to Marii nikdy nezapomněl, jak je vidět i z těchto řádků. Nedávno jsem si přečetl diskusi na Spolužácích, jak se tam o našich učitelích hovoří v superlativech, že se takoví už nerodí. Možná proto, že někteří už tu s námi nejsou. Určitě – zejména o mrtvých jen dobře, takže já se omezím jen na konstatování, že byli dobří. Ale myslím si, že se rodí stejně dobří učitelé a i lepší.  

A když už jsem mluvil o Marii, přenesu se o pár roků dopředu – s Marií jsme si rozuměli, chodili jsme spolu tančit do kavárny naproti Divadlu Zdeňka Nejedlého (dnes Divadlo Antonína Dvořáka). Marie tehdy kouřila Marice s filtrem (já jsem předtím znal od strýce Ervína pouze lipy za 2 Kčs 10 kusů nebo partyzánky za 1,60 Kčs na deset kusů). No – já jsem přece coby mladý muž musel také kouřit, není-liž pravda. A tak jsem si zapálil. A protože jsem to neuměl, tak jsem kouř jen tak vtahoval a vypouštěl z úst. Později mi došlo, že Marie musela velmi dobře poznat, že vlastně vůbec nekouřím, ale byla natolik chytrá, že se ani slůvkem nezmínila. Věděla, že konstatování mého kuřáckého neumětelství by pro mne bylo ranou do rašící mužnosti, a to ranou, která by mohla znamenat konec našeho tančení. Byla moudrá.  

Mimochodem – kouřit jsem se nikdy nenaučil. A to se mi nevyplatilo – nedávno jsem si poprvé v životě dal jointa, abych vyzkoušel, co na tom ti lidé mají, snažil jsem se co nejvíc vtahovat do sebe, ale zřejmě ne dost, protože žádná změna nálady se nekonala, i když matroš to nemohl být špatný, protože můj zkušenější kamarád měl hned lepší náladu.

No ale kam jsem se to od národní školy dostal, raději už budu končit. Takže zase příště.