Miroslav Švidrnoch

Tak jsem přišel na to, že v Lipsku jsem byl naposled hodně dlouho tamu nazad, a to nazad i od osmdesáté deváté revoluce. A tak jsem využil volného 28. září a vyrazil.

Cesta vlakem ubíhala dobře -  jel jsem opavským vlakem do Prahy, tedy přímým vlakem Opava – Praha. Ne že bych skrz toho musel napřed jet až do Opavy, on ten vlak stojí i ve Svinově. A je vidět, že Opavané mají Prahu rádi – vlak byl ve Svinově skoro plný.  Vedle mne seděl sympatický mladík, se kterým jsme měli optimální průměrnou váhu, takže se mi sedělo docela pohodlně a příjemně.  Naproti seděli usedlí starší manželé, kteří, jak jsem později zvěděl, cestovali až do Plzňa.  Svým mladým sousedem jsem byl pověřen důležitým úkolem – totiž, abych ho vzbudil v Pardubicích, neboť on o matičku měst zájem neměl. 

Asi v půl desáté jsem dostal hlad. Nebyl by to problém, nabaleno jsem měl z domova, ale sedě „na čtyřce“, zvažoval jsem, zda můj sýr mezi chleby není až příliš aromatický, i když se samozřejmě o olomoucké syrečky nejednalo.  A také jsem nechtěl rušit svého souseda, který spal docela hezky a hlavně úplně tiše. Vydržel jsem pouze do Pardubic, kde můj soused vystoupil. Mimochodem – ani  jsem ho budit nemusel, a to byla škoda, neboť jsem celou dobu přemýšlel, jak na to. Jedna z možností byla rýpnutí do žeber s komentářem: „Už je Libeň, nechtěl jsi náhodou vystupovat v Pardubicích?" No a tak jsem se tedy mohl najíst – hlad jsem už měl řácký, a tak kdyby mne někdo filmoval, mohl z toho být edukativní film pro děti léčící se z nechutenství nebo se snížením žaludku.  Na snížení žaludku je prý ale nejlepší černá tlačenka, té když člověk sní víc než dva plátky, tak se mu hned zvedne žaludek.

No a byl jsem v Praze.  Musel jsem tam hned vyřídit jeden úkol, který, jak bych to jen řekl - z jedné strany se jednalo o chvojku, z druhé o borověnku. Neboli – já mám pro pražskou dopravu Lítačku (Opencard), abych mohl jezdit v Praze za polovic.   No a nyní mi stačilo zaplatit 120 Kč a dostal jsem na Lítačku „bezplatný“ kupon. To znamená, že už si žádnou jízdenku, ani poloviční, čtvrteční nebo osmiteční pořizovat nebudu muset.  Mimochodem -  „bezplatný kupon za 120 Kč“, není to oxymóron (protimluv, nesmysl)? Něco jako „ohlušující ticho“ nebo "poctivý politik"?

Vyřídiv oxymóron, nedalo mi to, abych se ihned i se svým kuférkem nenalodil do metra, aniž bych si byl předtím koupil jízdenku – poprvé in meinem Leben, a dojel jsem takto bezplatně a přitom zcela legálně až k Muzeu. A milý čtenáři – žádná literární fikce – v mém vagoně byli při mém cestování podřízení Rudy Novotného, dnes pana Kovácse – a kontrolovali jízdenky. Fakt! No, samozřejmě to nebyli členové našeho revizorského sboru, to je jen metafora, byli to nefalšovaní revizoři – Pepíci.  Narovinu ale musím říci, že jsem měl smůlu – ke mně revizoři nedošli, u Muzea jsem vystoupit musel, jelikož by mi ujel vlak do Říše.

A ten mi neujel. Vybral jsem si hezké místo po směru jízdy, ponechav mé místenkové křeslo, které ale bylo proti směru jízdy, napospas dalším cestujícím a podřimuje dorazil jsem bez zpoždění do Drážďan.  Rychlík nach Köln via Liepzig  jsem našel brzy, jenže světelný ukazatel říkal „Hält nicht in Leipzig/Halle.“ A teď babo raď. Žádná baba okolo nebyla, ale objevil jsem čekajícího nádražáka. Ten, když viděl, jak se k němu ženu, se promptně začal přemisťovat někam do nedohledna, ale mi neutekl. „Entschuldigung,  steht der Zug in Leipzig?“ řekl jsem, a v ten moment jsem zrudnul a krve by se ve mně nedořezal. Co jsem to řekl za Blödsinn? Já, státnicemi obdařený němčinář, a já překládám jak  Xylomír Jouda z Hanušovic  pěkně přesně doslova – jak česky, tak německy. Hanba!!! Schande!!!  To je úplně to samé, jako bych žemlovku, které se také někde říká zemlbába, přeložil, jak to bylo v České sodě, jako Semmelgrossmutter, anebo když Helena Růžičková tvrdila, že nejsou žádní podvodníci, řkouc, že nejsou žádní Unterwassermanni. No jo, ale to vše byl jen vtip. Kdežto já jsem takto pohovořil in natura. Pokud si výjimečně tento blog přečte Robert, on mé blogy většinou nečte, ale kdyby přece jen, pak se mnou přestane mluvit, protože má o mně dobré německé mínění, a teď takové zklamání. A co horšího, pokud si to přečte paní Kubíčková, tak mne jako potencionálního učitele němčiny zaměstnanců DPO zavrhne ihned a hlavně nafurt,  a vůbec mi nepomůže, že jsem už v pětadvaceti napsal v němčině báseň, procvičující konjunktiv préterita a kondicionál přítomný:

Wenn ich etwas jünger wäre,

sammelte ich Heidelbeere(n).

Die würde ich gleich verkaufen,

um mein Lebensniveau so zu steigern.

Zur Schule ginge ich gerne,

um zu scheinen wie die Sterne.

Dann würde ich mich bemühen,

neues Leben einzuführen –

Freiheit, Gleichheit, Brüderlichkeit,

tretten augenblicklich in Kraft.

Wollte jemand immer lügen,

könnte keine Löhne kriegen.

Po přečtení těchto obdivuhodných rýmů není možné jen tak pokračovat v próze, původně jsem chtěl napsat pokračování, jenže tak dlouho jsem to odkládal, že už nevím, co bych dále psal. Příště tedy zase o něčem jiném.

1. října 2017