Miroslav Švidrnoch

Jezdit jako průvodčí nebylo špatné, bylo to naplnění mých představ z dětství. Jako dítě jsem dostal k vánocům hračku – průvodčí papírovou kabelu, jízdenky i kleště na jejich štípání. To bylo radosti, na Štěpána jsem doma projezdil snad všechny ostravské tramvajové linky sedě přitom v imaginární kabině průvodčího u stolu v obýváku. V létě jsem pak jezdil přes naše sídliště na kole, stanovil jsem si trasu a tu jsem v pravidelných intervalech projížděl. To už jsem byl starší, a proto jsem byl již „řidičem“ (prozatím sice jen jízdního kola typu z roku rýnský dvacet, v mých očích jsem byl ale řidičem tramvajové soupravy o třech vozech). Do opravdového kurzu na opravdového řidiče opravdové dvounápravové (staré) tramvaje jsem nastoupil v roce 1974. Teorie mi problémy nedělala,  s jízdami to bylo horší. Vůbec mne nenapadlo, že plynulý rozjezd bude tak náročný.  

Ono jsem to ale už tušil z pozice průvodčího, a to dokonce z praktické zkušenosti. Jednoho nezapomenutelného dne jsme, já ještě v pozici průvodčího, dojeli linkou číslo jedna na konečnou na nádraží do Vítkovic. Řidič pan Kondělka si z „boudy“ přinesl kávu. V ten okamžik tramvaj před námi odjela a bylo třeba naši jedničku kousek posunout. Pan Kondělka viděl natěšeného kluka, a protože měl v rukou tu kávu, řekl: „Tak to potáhni“.  I to bylo samozřejmě proti předpisům, nicméně nebylo to žádné riziko, byli jsme odstaveni na smyčce, před námi žádná tramvaj nebyla a ani žádní chodci. Natěšenec se tedy postavil na místo řidiče a levou rukou uchopil kliku a zabral.  Nezkušenost způsobila, že jsem klikou pootočil hned na druhý nebo třetí stupeň, tramvaj se rozjela poněkud rychleji, než jsem čekal, strašně jsem se polekal a tak hned prudce zpět do brzdy. Tramvaj jela rychle jen v mých očích, a tak brzda rychle zabrala, a tramvaj promptně zastavila. Výsledný efekt byl – škub dopředu, škub na zastavení. Káva pana Kondělky, který seděl ve voze chtěje si v klidu užít osvěžujícího nápoje, se mých škubů tak polekala, že při tom prvním vychrstla dopředu, při tom druhém dozadu. Pan Kondělka měl kávu všude, jen ne v sobě. A představte si, že mi vůbec nevynadal, vůbec, ani slovíčkem. Rád na něj vzpomínám.

No a tak jsem se tedy učil jezdit. Nejen řazení mi dělalo problémy, ale i křižovatky. Když jsem v té době jel jako cestující, tak jsem řidiče a řidičky pozoroval a říkal jsem si, jak je možné, že řidička, která vypadala jako by právě přišla z vyžínání trávy z Lážova (ve kterém významném literárním díle se často hovoří o Lážovu?), projela křižovatkou na náměstí Republiky bravurně (bylo to tam tehdy náročnější než dnes), a já když jsem tam s instruktorem jel, tak jsem se potil už od zastávky dr. Malého. Jenže vše se člověk naučí a po čase jsem se naučil řadit stejně dobře jako pan Kondělka a i křižovatky jsem projížděl jak ona lážovská řidička.  A je to jako s plaváním nebo s jízdou na kole – zapomenout nelze. Když jsem pak už jezdil na nových tramvajích, tak jsem cca po deseti nebo po patnácti letech šel řídit Barborku. A – nebyl to žádný problém, cit pro řazení mi zůstal, a moc mne to zase bavilo.

A tak jsem se stal právoplatným řidičem. Moje první směna byla na jedničce, byla to odpolední směna od půl druhé do půlnoci. Mou první vlakvedoucí byla studentka (bylo to o prázdninách). Byla hezká, takže jsme tvořili hezký mladý pár :-)).  A zamířili jsme z Křižíkové, kde jsme nastoupili, do Hlučína. Měl jsem strach, abych si nevysloužil pověst řidiče na baterky, zejména proto, že jsem byl z ředitelství, a tudíž předmětem automatické kritiky.

Do Hlučína jsme dojeli s pár minutami zpoždění.  Bylo třeba odpojit vleky, popojet, vrátit se zpět po jiné koleji (objet odstavené vleky), dostat se zpět na původní kolej, vrátit se k vlekům a nakuplovat je (připojit). Motor (tj. motorový tramvajový vůz) musel zastavit metr před vleky, vlakvedoucí pak vstoupila mezi vozy, trochu přizvedla spřáhlo vlečného vozu a když do něj spřáhlo motorového vozu vjelo, rychle vsunula kolík. A pak druhý, a po ptákách. Pak vleky odbrzdila, já jsem si přenesl kliky na druhou plošinu a byli jsme „připraveni k odjezdu na koleji první“. Tak to mělo být – jenže naše první spojování se nedařilo, spřáhlo vlečného vozu se odrazilo od spřáhla vozu motorového, takže kolík nebylo možné vsunout. Oba jsme byli nezkušení, já jsem měl první směnu, vlakvedoucí zřejmě také. Spojování a zasunování kolíku jsme sice měli v závodní škole práce natrénováno, ale v praxi nám to nešlo. Když se nepodařilo zasunout ani na třetí pokus, tak jsem z tramvaje vystoupil a šel se podívat na spřáhla. A tak jsem na to přišel – moje studentka byla ještě nervnější než já a ten druhý kolík měla pořád zasunutý ve spřáhlu vlečného vozu. Je logické, že spřáhlo motorového vozu nemohlo vklouznout do spřáhla vozu vlečného, neboť mu tam vadil kolík. Tak jsme kolík vytáhli a pak už to šlo ráz naráz, na první stupeň jsem se rozjel, pomalu přirazil a šup – kolík byl vevnitř, pak druhý a mohlo se jet zpět. Ale zpoždění jsme měli, cca 5 minut, to se mi ale podařilo vyhnat a mohu říct, že pozici baterkového řidiče jsem nezískal.

Příště - o kupě hnoje, o průvodčí paní Malinové, o čtyřlístku a také o Kostelíku.

Přespříště - zpět do mzdové účtárny a o povýšení do čtvrtého patra.