Jdi na obsah Jdi na menu
 


O plánovacím oddělení a o mládežnickém kolektivu soudružky Weissové

 

 

Na plánovacím oddělení jsem strávil hodně dlouho.  Práce nebylo mnoho, soudružka Havlásková si našla džob na Jízdních výhodách, později na oddělení Práce a mzdy, vedoucí oddělení Antonín Mazur odešel do důchodu a nahradil jej Bořivoj Žáček. Ten se snažil zachovat „výdobytky“, které plánovačům zajistil předcházející vedoucí, a kdo držel hubu a krok, tak se i nadále měl dobře. Byli jsme stále dirigováni na odhazování sněhu před ředitelstvím, aniž jsme o to byli požádáni, nadále jsme byli dirigováni jako revizoři, aniž se nás kdokoliv zeptal, zda s tím souhlasíme, ale jinak jsme se měli dobře – Bořivoj nás nešikanoval, práci nepřidával, a my jsme nadále předstírali, jak jsme pracovně přetíženi.

Život plynul – na Vánoce jsem jednou přijel za rodiči na Lučinu s taškou, kterou jsem měl předtím uschovánu v kanceláři a v níž byly dárky. Tašku jsem dotáhl až dom a začal dárky umísťovat pod vánoční stromek. Poslední balíček byl docela těžký – po rozbalení se ukázala ukázková cihla, vtip to mých plánovacích kolegů. 

Za Arnoštem Wé, o kterém jsem se již zmiňoval, přišla jeho známá, nějaká paní Věrka. Arnošt ihned ukončil pracovní dřinu a s paní Věrkou zamířil kamsi do města. Venku pršelo, a tak Arnošt, jakmile s paní Věrkou vyšel z budovy ředitelství, nad ní džentlmentsky otevřel svůj deštník (paní Věrka svůj deštník neměla), aby ji před deštěm ochránil. V ten moment se na paní Věrku začala snášet papírová kolečka a celou ji pokryla – naši plánovači nasypali totiž do deštníku kolečka z kancelářského děrovače.  Ze čtvrtého patra bylo z okna na vchod ředitelství vidět a nebylo to tak vysoko, aby nebylo možné pozorovat různobarevná papírová kolečka snášející se na šokovanou paní Věrku........

V té době se stala vedoucí mládežnického kolektivu BSP soudružka Jarmila Weissová. Jak jsem se již zmínil, Jarmila nebyla nikdy členkou KSČ, označení soudružka se ale nebránila, protože jsme tak byli oslovování všichni. Například když se někdo z kolegů zapovídal na nějakém jiném oddělení a nedal o sobě vědět, byl hledán prostřednictvím „nádražního“ hlášení z reproduktorů znějících hlasitě ve všech patrech ředitelství slovy (například) „Soudruh Nečesaný do své kanceláře“.  Mimochodem – soudruh Nečesaný (také pokud se nemýlím nečlen KSČ) byl osobou, která  za Dopravní podnik města Ostravy jednala s dodavatelem o dodávkách elektrické energie a měl zcela výjimečné postavení. Co řekl, to platilo, nikdo mu neodporoval, diskuse neexistovala. Po něm převzal žezlo Milan Bělka a ten v autoritativním chování pokračoval, respektive chtěl pokračovat, měl to i v povaze.  Po revoluci se ale i dodávky elektřiny, byť ve velkém,  staly v podstatě běžným obchodem. To pro Milana Bělku nebylo lehké – dokonce i nějaké oddělení Financování si troufalo mluvit do platebních podmínek u faktur za elektřinu. To by za Milana Nečesaného vůbec nepřišlo v úvahu. Ke cti Milana Bělky je nutné říct, že i když určitě ztěžka, s novou situací se smířil a byl přístupen jednání a úpravám smlouvy. Dnes už je i Milan Bělka v důchodu a obchodování s energiemi se chová  zcela standardně. Na energetickou (nad)vládu Milana Nečesaného si již nikdo ani nevzpomene.

Ale zpět k mládežnickému kolektivu soudružky Weissové. Bylo nás cca osm a docela jsme si rozuměli. Jarmila byla a určitě dosud je perfektní organizátorka – dovedla zorganizovat kdeco, případně i něco jiného a hlavně napsat zápis, pokud bylo třeba. Náš mládežnický kolektiv byl ukázkovým příkladem normalizační schizofrenie – navenek jsme plnili „úkole“, to hlavně papírově a situaci jsme využili k tomu, abychom se zcela lidsky bavili – pořádali jsme dnešním slovníkem pařby zejména při příležitosti narozenin, ale hlavně jsme jezdili na výlety. Jednak do hor, ale převážně do zahraničí. V Berlíně jsme se i v létě najedli banánů, což v Česku možné nebylo, nakoupili hodinky značky Ruhla a také nejrůznější kuchyňské strojky například na strouhání brambor a tak podobně. Ty jsme kupovali přímo v centru Berlína v obchodním domě  Centrum Warenhaus na Alexanderplacu. Dnes je z tohoto obchodního domu luxusní Galeria Kaufhof, ale já vždy, když tam jsu, si vyberu trošku starší prodavačku a nevinně se ptám, kde tady je Centrum Warenhaus……

Ty výlety byly super – Petr Hanák hraje velmi dobře na kytaru, která nikdy nemohla chybět, a tak jsme se vždy večer sešli u někoho na pokoji a hrálo a zpívalo se až do rána. Já jsem se děsil pouze jedné písničky o kobzolích, která měla tuším 55 slok, které znal pouze Bořivoj Žáček, který po pár skleničkách se dal do zpěvu…. Lze konstatovat, že zpíval rád a s vervou, ale hovořit o intonaci bylo v jeho případě nepřípadné.  Naše zimní výlety byly méně časté, protože Jarmila Weissová zimní sporty nijak nemilovala, ale nebránila jim. Při jednom výletu na běžky vzal Petr Hanák s sebou svého kamaráda z Rozvodných sítí, který byl skalním turistou a běžkařem.  Když jsme na běžkách ujeli asi 2 kilometry, ozvalo se zepředu nadšené volání našeho Mirka /tedy přesněji řečeno mého Mirka/ „Hurá, hurá, zlomil jsem lyžu!“. A bylo po lyžování – došli jsme pak do nejbližší hospody, kde šly rundy jedna za druhou až do odpoledne. Petrův kamarád nás pak prosil, ať nikde nezveřejňujeme, že na celodenním běžkařském výletě zvládnul jen tři kilometry. Pro úplnost dodávám, že náš kolektiv dělal i obecně prospěšné věci – měli jsme patronát nad firemní mateřskou školou, kde jsme pravidelně upravovali a čistili zahradu, i na to rád vzpomínám, nechybělo přitom občerstvení ostřejšího charakteru a bylo nám přitom docela veselo. 

Příště: o pionýrském táboře v Pusté Polomi a o branném závodě

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář