O toleranci, o kouření a také o formulářích
Tolerance v České republice roste. Nevěříte? Mám důkaz – nedávno jsem hovořil s jedním známým z Brna, který kromě toho, že je učitelem na tamním gymnáziu, žije již několik let nikoliv s manželkou ani s přítelkyní, nýbrž s přítelem. Politoval jsem ho, že to musí být obtížné se na tom gymnáziu tvářit jako hetero, protože zrovna v tomto povolání se domnívám, že je to nutné, protože reakce žáků by mohly být velmi nepříjemné. Ale on mne vyvedl z omylu. Sice se nikomu nepřiznal, ale ví, že vědí i ostatní. Jenže – v podstatě to nikoho nijak zvlášť nezajímá. Dokonce byl jednou sám svědkem toho, jak se dva studenti o něm bavili, aniž věděli, že je poslouchá. Jeden řekl: „Dnes byl ten Smolík pěkně protivný“, druhý na to jen letmo poznamenal: „No, byl pěkně nasraný, asi mu starý dnes v noci nedal“. A bavili se o něčem jiném. Není to známka rostoucí tolerance? Podle mne ano. Za mých mladých let by si na takového učitele ukazovali prstem. A dnes pouhá rádobyvtipná poznámka a odbyto.
Napadá mne ale obrácené srovnání - kdysi se kouřilo všude, dnes se už spíše nikde nekouří, a přesto tolerance ke kuřákům klesá a klesá. Mne naštěstí cigarety minuly, ale cit pro toleranci nikoliv, a tak mi dnešní hon na kuřáky připadá už přes čáru. Opět „příklad ze života“. Na patře, kde pracuji, byla zřízena kuřárna, jinde je kouření zakázáno. Kuřárna má okna ven, nicméně pokud kuřák do kuřárny vchází nebo z ní vychází, a vy zrovna stojíte na chodbě kousek od dveří do kuřárny a nasajete vzduch silou ventilátoru střední kategorie, pak skutečně odér kouře na setinu sekundy ucítíte. A ihned se objevily husitské bojovnice, které s mými oblíbenými nástroji palcátem a řemdichem vyrazily do boje. Jak to tomu přijdou, že jim to jde až do kanceláře, protože mají pod dveřmi škvíru, a co ty ztráty pracovního času, a plno dalších argumentů. Prosím, nepovažujte mne za propagátora kouření, sám nekouřím a nejsem ani odvyklý kuřák (ti jsou údajně nejhorší), a rozhodně bych nestrpěl kouření v kanceláři. A pokud by byl na naší chodbě kouř, tak bych určitě byl proti, i pasivní kouření je zdraví škodlivé. Jak jsem se ptal ale i svých ostatních kolegů a kolegyň, kteří pracují na stejné chodbě, tak o kouři vůbec nelze mluvit.
Možná ale namítnete – a co ty ztráty pracovního času? Tady mohou mít kritici pravdu, ale také nemusejí. Každý z nás úředníků, když několik hodin pracuje u počítače, pak pětiminutovou „technickou“ přestávku potřebuje. Já si po x hodinách u počítače dám kávu, nebo zajdu vedle a proberu s kolegy nikoliv včerejší epizodu seriálu Vraždy v Midsameru, ale něco zajímavého, co jsem četl v odborném tisku (například jsem tak průběžně s kolegy probíral schvalování zákona o elektronické evidenci tržeb). A kuřáci si v této době zajdou zakouřit, jedna z Žižkových bojovnic se zavře do místnosti, kde je lednička, a tam vyřizuje své soukromé telefonní hovory, jiný si dá polévku nebo na chvíli nohy na stůl. A pak zase do práce.
Ale v boji proti kouření v kuřárně by se dal využít vydatnější kalibr, který prozatím ale ještě použit nebyl: V minulé době jsme si mohli v kanceláři udělat čaj s rumem, což jsme využívali na jaře a na podzim, když už bylo chladno a ještě se netopilo. Když se pak s alkoholem skoncovávalo úplně, pak se na úředníky šlo s novým superargumentem (kam se hrabe palcát a řemdich) – řidiči si přece nemohou dát v průběhu směny ani slzu alkoholu, a ti by mohli poukazovat na to, že úředníci v průběhu šichty mohou, a oni ne. A proto milí úředníci, my vám sice rozumíme, že čaj s jedním rumem vaši schopnost pracovat neohrozí, ba naopak, ale znáte řidiče. A tak se s alkoholem skoncovalo. A protože s alkoholem skoncoval i zákoník práce, tento blog nepropaguje návrat k pití alkoholu, na úplné nepití v budově ředitelství jsme si docela dobře zvykli.
Takže mí hrdinní bojovníci proti kuřáckému odéru – ještě byste mohli vyrazit do boje s argumentem, že řidiči v průběhu práce také kouřit nemohou. Ale upozorňuji vás, že pokud není doprava „ve skluzu“, mají řidiči na konečných technickou pauzu, ve které většinou cigaretu zvládnou, a nikdo jim to nevyčítá. Nemluvě o střídaných přestávkách.
A jak s tolerancí souvisejí ty formuláře, které jsou v nadpisu? Ano, i ty mají toleranční souvislost. Nedávno jsem vyplňoval formulář, který byl navržen jedním naším odborem, aby předávaná data měla jednotnou formu, a doručil jej ke zpracování kolegyni Pechové-Smolíkové. Ale udělal jsem strašnou věc – použil jsem formulář, ve kterém byl uveden odkaz na normu, která už byla nahrazena normou jinou. Jinak bylo vše ve formuláři uvedeno správně. Když mne na to paní Pechová-Smolíková telefonicky upozornila, tak jsem ji požádal, ať tedy odkaz na normu opraví (škrtne původní text, vepíše nový, prostě tak, jak se opravy provádějí podle zákona o účetnictví). A samozřejmě že příště již použiji formulář nový. Se zlou jsem se potázal. Jak jsem později pochopil, pro kolegyni Pechovou – Smolíkovou je alfou a omegou jejího pracovního života zpracování správných formulářů. A i když chápe, že se někdo může splést, tak by ale měl okamžitě a střelhbitě vyskočit, vzít si nový formulář, všechny údaje znovu do něj naklepat a pak s prosbou o prominutí přinést. Paní Pechové – Smolíkové vůbec nedošlo, že formulář byl vytvořen proto, aby ulehčil práci těm, kdo musejí určité údaje někam zapsat. A už vůbec jí nedošlo, že formulář je určen jen pro vnitřní zpracování u nás a hned po zpracování se založí, nikdo se k němu již vracet nebude a po pár letech bude skartován. Nedávno jsem kolegyni Pechovou – Smolíkovou viděl u oběda. A když jsem ji viděl, tak mne veškerá zlost přešla. Kolegyně Pechová – Smolíková moc tolerance nepobrala, možná ale jen „na úseku vyplňování formulářů“.
A jak bych se měl zachovat já? No přece být tolerantní – a tolerovat to, že kolegyně Pechová – Smolíková tolerantní není. A dávat jí formuláře bez škrtání a přepisování. Možná hledáte v tomto závěru nějaký jiný smysl, podtext nebo ironii. Ony tam ale nejsou. Moudří lidé jsou tolerantní i k těm, kteří k druhým sami tolerantní nejsou. Mi to došlo až teď. Holt, stáří není záruka moudrosti.