Miroslav Švidrnoch

Občasná čtenářka těchto blogů Marie Pekařová mi řekla, že jí osobně se blogy většinou líbí, že si připomene minulost  a někdy se i  zasměje, například když si sama vzpomene na to, jak do Účtárny zásob a základních prostředků chodily ráno šedé myšky a po půlhodině strávené kdesi v tajné místnosti se vynořily krasavice s účesem typu šopa na hlavě. Ale že se setkává také s názorem, proč tu minulou dobu zesměšňuji a že to není ode mne hezké.

To je důvod k zamyšlení. Znovu jsem si minulé blogy prošel. Myslíte si, že dobu před listopadem zesměšňuji? Já se domnívám, že se jedná o poměrně přesný popis života v Dopravním podniku města Ostravy. Ono to tak skutečně bylo, přestože dnes to připadá už i mi skoro neskutečné a mí kolegové Milan s Michalem, kterým občas z minulosti něco řeknu u oběda, mi skoro nevěří.  To, že jsme na ředitelství pracovali ani ne půl pracovní doby, to je pravda, to, že jsme v pracovní době pili jako duhy, to je také pravda. Samozřejmě – nelze úplně paušalizovat, určitě na ředitelství byli tací, kteří v průměru pracovali déle (ale i méně), určitě byli tací, kteří nepili.  Většina se ale chovala tak, jak o tom píšu.  Ale – bylo to správné? Samozřejmě že ne, vždyť jsme tím docela sprostě okrádali svého zaměstnavatele, a z hlediska této zlodějny je zcela jedno, že se jednalo o zaměstnavatele socialistického. Krádež je krádež v každém režimu. Je ale nutné dodat - i v této době byla období, kdy bylo nutno máknout. Při výpočtu třináctých platů nemohla pomoci výpočetní technika, kterou máme dnes, a to jednoduše proto, že neexistovala. Práce s kalkulačkou šla mnohem pomaleji, a tak se v době výpočtu třináctých platů pracovalo na PAMU od rána do večera. Totéž ve dnech zpracování mezd ve mzdové účtárně, obdobně tomu bylo při zpracování tzv. rozboru na statistice, obdobně bylo třeba máknout při roční účetní závěrce. A je třeba dodat, že když to bylo nutné, tak pracovníci, kteří neměli problém v jiném období většinu pracovní doby prolajdat, tak seděli a pracovali. Spíš pro mne to byl problém, zejména když mne práce zpočátku vůbec nebavila. 

Zkrátka byla to doba dvojího chování -  doma jsem poslouchal Hlas Ameriky, protože ten nebyl tolik rušený jako Svobodná Evropa, a v práci, když nás nahnali dolů do zasedací místnosti a nutili podepsat nějaké proticharty, jsem některé také podepsal, když se mi nepodařilo se před naháněčem někde schovat. V době, o které píšu, už člověku nehrozilo vězení, nepřikyvování režimu mělo za důsledek, že se člověk stál černou ovcí a neměl šanci na povýšení. A proto se za svoji zbabělost z té doby pořád stydím. Ale určitě nepřestanu mluvit o tom, jak to bylo. Vždyť sebe přitom také nešetřím.