O 17. listopadu 1989
17. listopad 1989 jsem jako člen závodního výboru ROH strávil společně se svými kolegy v rekreačním zařízení DPO na Slovensku. Večer jsme, jak jinak, pařili, ráno jsme se šli projít po mrazivém okolí a o revoluci jsme vůbec nic netušili. Až po příjezdu dom jsme ze zpráv v televizi zjistili, že se děje něco, co tu ještě nebylo. Pro mne to byla velká radost – zúčastnil jsem se demonstrací na náměstí Lidových milicí (dnes Masarykovo náměstí), debat v divadle a hrdě jsem nosil placku Občanského fóra. Z ředitelství Dopravního podniku Ostravy nás bylo cca pět. Ostatní čekali, jak se situace vyvine. A pak se začaly dít i na ředitelství věci – byla uspořádána anketa, zda chceme za ředitele Luďka B. Ten nečekal a vyrazil do převolebního boje způsobem odpovídajícím volebnímu klání amerických prezidentů. Vstal ve čtyři, oblékl vaťák, zajel na Porubu smyčku (dnes Vřesinská), poplácal projíždějící řidičky po zadku a dodal, jak s těmi ku…. na ředitelství zatočí. Řidičky čuraly v mezinárodních barvách a za Luďka B. by cedily krev. To se odrazilo v hlasování, které vyznělo tak nějak půl na půl, přesně si to nepamatuji. Jednalo se o anketu, nikoliv o závazné hlasování, proto představitelé Národního výboru města Ostravy, kteří o řediteli rozhodovali, nakonec dali přednost řediteli zbrusu novému, bývalému divadelníkovi Dušanu Zakopalovi.
Také se konaly zcela nové volby do závodního výboru ROH. Kdy ROH ztratilo svůj revoluční název (Revoluční Odborové Hnutí), to si přesně nepamatuji. Jak jsem napsal, byl jsem členem původního závodního výboru, a tedy „stará struktura“, tzn. s ostatními jsem ve „starém“ závodním výboru skončil. Jaké bylo mé překvapení, když nový závodní výbor pro mne poslal, že mají ke mně důvěru, a že si přejí, abych se stal členem nového závodního výboru. Byl jsem tím velmi potěšen, přece jen – nebyl jsem žádný disident. A tak jsem souhlasil. Na prvním jednání nového závodního výboru jsem však byl úplně zděšen. Proč? Noví členové závodního výboru nebyli komunisté, a to ani bývalí!, přesto závodní výbor nadšeně hovořil o tom, jak bude Dopravní podnik řídit, jak bude určovat, kdo bude ředitelem, kdo náměstkem, atd. atd. Prostě – rok 1948 bez komunistů – dělníci (u nás zejména řidiči) budou řídit firmu. Bylo to až úsměvné – oni to mysleli vážně a s dobrými úmysly, chtěli řídit správně a spravedlivě, netušíce, že tak to v kapitalistické společnosti prostě nejde. Naštěstí se do čela dostali rozumní lidé, a tak odhodlání řídit firmu se pak ze záměrů závodního výboru pomalu a zcela nenápadně vytrácelo.
Byly ale i úsměvné okamžiky, kdy jsem si uvědomil, jak snadné je manipulovat s lidmi – Honza Čup, který byl v té době místopředsedou, na jednom zasedání řekl, jak je naprosto proti všem odborovým zásadám, aby kantýna na autobusech Sládkova byla otevřena už od čtyř hodin, protože tam prodává žena. Tenkrát totiž vznikl požadavek, aby kantýna byla už tak brzy otevřena - řidiči přijíždějí na ranní směnu služebními spoji, a někteří mají před výjezdem čas a chtěli by si dát kávu nebo i něco malého k snědku. Honza nás přesvědčil, takže jsme jednohlasně tento požadavek zamítli. Proti jsem hlasoval i já, jelikož s Honzou Čupem jsem se začínal právě kamarádit. Ale neopomněl jsem mu pak říct, jaká to byla skvělá manipulace, protože řidičky tramvají, tedy také ženy, chodí do práce i na tři třicet, a nikomu to nevadí, a nikdo to při jednání závodního výboru ani nezmínil. Proč by tedy nemohla chodit na čtyři prodavačka v kantýně, když to provoz potřebuje? Pro pochopení celé věci je nutné, abyste věděli to podstatné – prodavačkou v kantýně byla Olga Čupová, ano, správně, manželka Honzy Čupa. K Honzovi je třeba ale dodat to hlavní – byl to místopředseda a následně předseda odborů, který dovedl s vedením společnosti slušně jednat a podařilo se mu dosáhnout skvělých kompromisů výhodných pro zaměstnance, ale únosných i pro firmu.